Recenze:

​

Miniaturní skvost Hrobník ve Staré aréně je herecko-režijním koncertem roku

​

Monodramat najdete i na jinak bohaté ostravské divadelní scéně jako šafránu. O jednu z čestných výjimek se na sklonku končícího roku postaral Hrobník. Hodinový monolog v brilantním podání Reného Šmotka se v režii hostujícího Petera Gábora mění na herecký koncert rámovaný strohou scénou Michala Syrového. Ponurý příběh neutěšitelného jedince ukazuje profesi z okraje společnosti  v tragikomickém zorném uhlu, kde procítěný projev téměř v dokumentárním duchu otevírá prostor pro kafkovskou sebereflexi.

 

Ve Staré aréně se tak zrodil portrét vyloučeného muže, který ve svém povolání vidí znamení osudu a svou posedlostí nemá daleko od Fuksova Spalovače mrtvol. O tom, že založí rodinu, však ještě teprve sní, aby si nakonec raději sám vykopal hrob.

Herec René Šmotek, dříve klíčová osobnost původního osazenstva Komorní scény Aréna, který dnes působí v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, se přitom vrací do své domovské Ostravy nadvakrát. Po úspěšně přijatém kolektivním dramatu Šampaňský socialista, v němž exceluje coby světoznámý filmař Karel Reisz, se díky Hrobníkovi dostává ke své vysněné komorní zpovědi dle předlohy spisovatele a dramatika Jana Kameníčka.

​

„Má hra Hrobník je o negaci. O tom, že člověk slouží na hřbitově mrtvým. Nápad vznikl, když jsem jednou v září (bylo příšeří) vešel na Vyšehrad a tam svítilo mnoho svíček. A napadlo mě, že se přece někdo o tyto slavné mrtvé musí starat, že ten člověk musí někde bydlet, má třeba rodinu…,“ líčí Kameníček v rozhovoru se spisovatelem Ivo Fenclem.

​

Hrobník nevydrží samotu, byť mu otec, který mu předává všechny odborné zkušenosti a tradici, přivede nevěstu. Hrobník ji ale po smrti otce vyhodí. Zažije chvíli svobody a bezstarostnosti, ovšem na jak dlouho? Jeho život je až příliš ohraničený hřbitovní zdí. A tato hradba pevně zapustila kořeny i v jeho duši. Ve skutečnosti tak nikdy neopustí svůj rodný hřbitov, své království, které zdědil po svém otci a otci jeho otce.

​

Šmotkův hrobník je báseň jednoho dechu. Pevné semknutí vypravěčského sdělení a jeho uskutečnění pomocí gesta. Monolog odevzdaného muže, který připomíná něco z fanatické posedlosti mikrosvěta postav černohumorného Roalda Dahla. Nabízí se Kafka, ten však vedle Kameníčka působí až odlidštěně. Hrobník, jehož jméno neznáme, si velebí svět před svými vrátky, vše za nimi neexistuje, přestože hrdina ví, jak barevná škála se za nimi skrývá. Je to jen jiná forma nebezpečí pro jeho jistotu, ke které rodově směřuje, a přestože se chce svému otci pomstít, nakonec osudu ani tak neunikne. Sám si jej uzpůsobí k obrazu svému, k vrcholné nekrofilní představě smutného jedince odsouzeného k niternému zániku, k něžně patologickému ponoření se do svého já.

​

Svět Hrobníka jakožto inscenace tkví v minimalismu zužitkovaného. Je až po okraj vyplněn přepestrou škálou herectví, nápaditou práci s rekvizitou, pevně usazen v neustálém dialogu mezi kulisou a představou. René Šmotek vnímá tuto mimořádnou a až sváteční příležitost jako pietní zpověď. Blížící se konec roku, kdy se hra začala uvádět, je možno vnímat jako paralelu konce života.

​

Hrobník je na scéně přítomen od začátku, ba ještě před příchodem diváků, v embryonální poloze, kterou opustí až v okamžiku posledního spočinutí. Mezi tím se odvíjí epochální množství nuancí, od exprese k šepotu, od běsnění ke štkavé zpovědi. Přes množství poloh, hlasových barev, tempa, kmitočtu gest, pořád je to jeden a týž hrobník, který se vyrovnává se svým složitým údělem a po svém v něm nachází své místo. Je krutý a zároveň zranitelný. Nahony vzdálený démonickým hrobníkům z 19. století, kdy byl hrobař jedna ruka s katem. Tady je to lidská bytost se svými zvláštnostmi, které z něj činí politováníhodného jedince, uhlazeného mnohem více než tragický Hrobník Sabinův, i když už v této frenetické novele najdeme řadu polidštění této nelehké profese. Ostravský Hrobník je civil s vytříbeným funebráckým vkusem, na jevišti jej zahlédneme v privátních situacích, s holicí štětkou nebo v okamžiku převlékání se do svatebního obleku.

​

Jednou z největší deviz Hrobníka je strohá a přesto fantasticky obrazná scéna Michala Syrového sestávající z oprýskaného stolku s šupletem, na kterém se vyjímá armáda zavařovaček a svíček. Vosk kape, palce jsou ožehnuty. René Šmotek si s nimi neustále pohrává a neustane ani během výbušného projevu. Připomíná vodníka, který na každém kroku pečuje o své dušičky, aby je posléze slavnostně rozestavěl po podlaze.

​

Světlo je v nejvrcholnějších chvílích jen mihotavou září svící, tajemným příšeřím, do kterého vstupují teprve pak bodové reflektory. Zavařovačky s nastříkanými křížky a plápolavým ohněm visí i v prostoru. Jako doplněk slouží lavor s vodou a starý vojenský kufr připomínající truhlu.

 

Jediným rušivým elementem na scéně jsou bílé nápisy křídou odkazující k hrobům slavných hvězd, ale není tady pohřben Karel Reisz nebo Věra Chytilová, bohužel jen Greta Garbo, Elvis Presley nebo A. P. Čechov. Škoda, leč přes tento zanedbatelný detail se k divákům dostává špičková zpověď, kde pomyslný hrob obnažuje mechanismus tvorby, kde herec může být sám sobě jedincem na visuté hrazdě emocí. Málokdy se naplní a prolne tvůrčí vize s předlohou, jako se stalo právě tady.

 

Recenze je psaná z první reprízy z 28. prosince 2017.

Martin Jiroušek

Ostravan.cz

30. 12. 2017

​