Recenze Vánoc u Ivanovových

12.06.2017

V deníku Právo vyšla recenze naší inscenace Vánoce u Ivanovových, kterou jsme se naposledy pochlubili na divadelní přehlídce Dream Factory Ostrava.

 

 Autor Jiří P. Kříž ji ohodnotil 80% a napsal:

 

"Je nejvyšší čas vzít na vědomí také Starou arénu, divadelní družinu kolem Pavla Gejguše hrající v místě, které proslavila už jiná Aréna - komorní. Ta nová Stará rozšiřuje pozoruhodný ostravský divadelní svět a spolu s dalšími soubory, které se prosazují hrajíce pro teenagery, prožívá krušné věčné časy recese financování kultury."

 

 

 

 

Tady je přepis celého článku:

 

 

Vveděnského smrtipóly ve Staré aréně

 

Jiří P. Kříž

 

Je stále překvapivé, kolik osobností sovětské éry objevujeme teprve v polistopadovém kulturním vzmachu.

 

S Alexandrem Vveděnským, ruským futuristou, surrealistou a blížencem Danilla Charmse, se kteýrm ho spojuje i tragický osud, se vytasili v ostravské Staré aréně. Uváději jeho Vánoce u Ivanovových.

 

Nevíme o Vveděnském ani o Charmsovi ani o jejich skupině OBERNIU či o kroužku Činari pořád ještě skoro nic. Spolehlivě však o nich věděla NKVD. Jako nepřátelé násilí si odseděli pár let a mohli psát jen pro děti. Vveděnskij zemřel záhadně při evakuaci Charkova (1941), režimu nepohodlný Charms o rok později v blázinci.

 

Je nejvyšší čas vzít na vědomí také Starou arénu, divadelní družinu kolem Pavla Gejguše hrající v místě, které proslavila už jiná Aréna - komorní. Ta nová Stará rozšiřuje pozoruhodný ostravský divadelní svět a spolu s dalšími soubory, které se prosazují hrajíce pro teenagery, prožívá krušné věčné časy recese financování kultury.

 

V Ostravě nepřejí mladým o něco méně než staronoví radniční ideologové v Brně, Praze či Olomouci. Ale chudí jsou stejně. Chuti jim to naštěstí neubírá a od skromných amatérských začátků se vydali srdnatě k prameni Kastalskému.

 

Vánoce u Ivanovových spojily motivy Vveděnského posledního dochovaného textu z roku 1939 (česky 1996) s nejasnou závěrečnou etapou jeho života. Prý umřel na úplavici, kvůli které ho jen tak dezinfekčně vyhodili z jedoucího evakuačního vlaku. Text nese jasné stopy v Rusku dlouho nepřiznávaného absurdního divadla a literárního nonsensu. Všichni víme, že socialistickému realismu jsou hodnoty velice vzdálené, ne-li přímo třídně nepřátelské.

 

Už jenom to obsazení! Považte, ročního chlapečka Péťu, osmiletou hočičku Ninu, dvaatřicetiletou holčičku Soněčku a dvaaosmdesátiletou holčičku Duňu v ní hrají herec a herečky nepřiměřeného věku (Petr Sedláček, Bára Kocmánková, Miroslava Georgievová a Anna Cónová, má to zapotřebí?!). A chůvu Šimon Krupa.

 

O Vánocích se u Ivanovových vraždí sekerou, strážníci (Sedláček, Víťa Hofmann) jako kdyby z oka vypadlí tajných enkávéďákům chytajícím spíš nepřátele lidu než vrahy - a mezi tím vším kličkuje do posledního dechu Vveděnskij (Krupa).

 

Zůstalo po tom ruském talentu jen tolik, co stačil napsat pod tlakem neustávajícícho policejního dohledu do smrti v sedmatřiceti letech. Pořád doufal, že Kolem je možná Bůh (1932), ale ať se poděl, kam se poděl, narážel jen na Smrtipóly (česky 1997).

 

Hodnocení 80%

 

Právo, sobota 10. června 2017.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2018 Stará aréna

kudyznudy_logo.png