VÁNOCE U IVANOVOVÝCH čili Úplně předělaný snář

Alexandr Vveděnskij

Hrají

Šimon Krupa

Sára Erlebachová

Anna Cónová

Miroslava Georgievová

Bára Kocmánková

Vít Hofmann

Petr Sedláček

Režie__Pavel Gejguš
Dramaturgie__Sylvie Rubenová
Výprava__David Janošek
Hudba__Vladivojna La Chia

Produkce__Hana Mužná

Délka inscenace__60 minut bez přestávky

Premiéra__11. prosince 2016

Dadaistická vánoční besídka prodchnutá nejen ztřeštěným blázněním. 
 

Děti se koupou. Chůva je z toho trochu na nervy. Zato děti až příliš živé, mrskají se ve vaně jako kapříci. Ústy nejmladšího promlouvá tichý Bůh.

V promrzlém lese kácí dřevorubec vánoční stromeček a kdesi za obzorem postupuje stále rychleji válečné fronta. Spisovatel Vvděnskij típne poslední cigaretu a vydává se k obzoru. Už jenom chvíli a půjdu ti vstříc zamrzlá řeko. Smělá futuristická koláž, ve které zazní ruské koledy a zaprskají prskavky. Zaprskají a zhasnou. Jako život sám.

RECENZE

Ostravské Vánoce u Ivanovových aneb krutá absurdita svátků

Sedmý den v týdnu a již tradiční nedělní premiéra. Ve Staré aréně v Ostravě uvádějí „dadaistickou vánoční besídku“. Jistě, vždyť je navíc takový ten „tradiční“ čas předsváteční siesty, nebo snad posledního shonu v roce? Nabídne divadlo opět slastné zapomenutí a vytržení z nákupního galimatyáše?

Dadaistická taškařice je ale až to poslední, na co by se tady mělo upozornit. Vánoce jsou svátkem spokojenosti, leč Vánoce u Ivanovových inspirované životem a dílem básníka Alexandra Vveděnského (1904-1941) jsou výpovědí nespokojených. Od dětí až po dospělé, všichni si stěžují na nepohodlnou situaci, Soněčka Ostrovová – dvaatřicetiletá holčička s exhibicionistickými sklony, její přísná chůva, matka Tamara Alexandrovna Mejerová, otec Puzyrjov, pacienti blázince i jeho zřízenci. Nikdo není ochoten ocenit prestižní práci komunistických fízlů anebo totalitních soudů. Nad vším praskají prskavky a chvěje se les, atmosféra k zbláznění, kde stříká krev, padají hlavy, divoce se souloží i filozofuje v typicky ruské chandře.

Stará aréna v předvánočním shonu ožívá v pozoruhodné časoprostorové souhře. Divadelní rukopis se zarývá do minulosti a křísí poetiku původní Komorní scény Aréna, ještě z doby její největší slávy, kdy tady figurovala takřka na koleně. Tytéž techniky, situace, vchody, východy, hra v jedinečném geniu loci. Gejgušovi Ivanovovi jsou prodlouženou rukou ruské avantgardy, dekonstruovaným Višňovým sadem, opojením z nonsensu povýšeného na osobitou výpověď.

„Dadaistická vánoční besídka prodchnutá nejen ztřeštěným blázněním,“ takto lišácky uvádí tvůrčí tým seskupený kolem režiséra Pavla Gejguše svůj ponor do hlubiny rozervané ruské duše. „Děti se koupou. Chůva je z toho trochu na nervy. Zato děti až příliš živé, mrskají se ve vaně jako kapříci. Ústy nejmladšího promlouvá tichý Bůh. V promrzlém lese kácí dřevorubec vánoční stromeček a kdesi za obzorem postupuje stále rychleji válečná fronta. Spisovatel Vveděnskij típne poslední cigaretu a vydává se k obzoru. Už jenom chvíli, a půjdu ti vstříc, zamrzlá řeko. Smělá futuristická koláž, ve které zazní ruské koledy a zaprskají prskavky. Zaprskají a zhasnou.  Jako život sám.“ Poeticky podezřelý citát naštěstí obnažuje jen jednu stanu kosti.

„Život je bolestný a přináší zklamání,“ říká novodobý klasik, a tak z dadaistické „vánoční besídky“ crčí krev absurdity a dere se neúprosné jádro poznání. Před divákem se hned v úvodu rozevírá výrazná forma scény, asiatická kostka v kostce, šalba v iluzi. Šalba vícenásobná, protože diváka, jakmile překročí práh, obklopí přízraky, zejména výhružně mlčící, významně hledící a zapalovačem naprázdno křesající, jako ten špehoun (Viťa Hofmann).

Scéna na scéně odkazuje k formálně výjimečným kusům z období Komorní scény Arény a drží se jednoduché univerzálnosti – pokoj s vanou, tedy koupelna, která se kdykoliv může stát ložnicí nebo soudní síní, popřípadě léčebnou. Nažloutlý tapetový vzorek evokuje stísněnou předválečnou dobu, umělohmotná plenta vyvolává nevolnost z nemocničního nebo vyšetřovacího ústavu, tam za ni se něco děje, ale vně to není o moc lepší.

Postavy jsou bláznivé, ale jejich činy mají své opodstatnění. Před divákem se odehrává několik příběhových a časových rovin. Vše začíná jako nevinná hra, ale důsledky jsou tak děsivé, až s životem neslučitelné. Dětská hra se mění v obžalobu společnosti a z toho, jak se proměňují jednotlivé i skupinové herecké úlohy, až mrazí. Dada se zatíná hluboko do masa, jako ta sekyra, kterou vraždí upjatá chůva (Šimon Krupa). Tělo padá, světlo mění barvu a hudba se vkrádá do duše.

Střih a hle, hlava oddělená od těla mluví (Miroslava Georgievová), také bezhlavé tělo mluví (Bára Kocmánková). Dřevorubec Fjodor (opět Šimon Krupa) nápadník chůvy s humpoláckým výrazem bere sekyru na rameno a chce podetnout stromek (opět Miroslava Georgievová), rána padá, tělo umírá, a opět je tady navlas stejná mrtvola jako u dvaatřicetileté holčičky (zase Miroslava Georgieovová).

Pak ten pes (Anna Cónová), jakoby zatoulaný od Bulgakova, ale daleko sveřepější. Groteskní milování otce (Viťa Hofmann) a maminky (Sára Erlebachová) pod vanou, nebo u postele? Jednoroční dítě s dadaistickou naivitou hraje odhodlaně Petr Sedláček, ten, který se vzápětí promění ve zřízence blázince, proměněného v domnělý koberec. Je fascinující vidět vedle sebe herce různých scén i věkových kategorií, jak si jsou vzájemnou oporou a nacházejí společný jazyk.

Absurdita vycházející ze zdánlivé nevinnosti se dále krutě rozlézá okolím, zasedání soudního dvoru připomíná dětinskou frašku, anebo si snad nevinné děti hrají na soudce? Kdeže, důsledky jsou nemilosrdné, absurdita přestává být legrací a vyjevuje mechanismus společenského teroru. Vánoce nejsou zdaleka pro všechny svátky štěstí a míru. Stará aréna v tomto směru riskuje. Není tím typickým předvánočním diváckým místem, ale vrací divadlo k jeho původnímu účelu.

Vánoce u Ivanovových by si neměli nechat ujít všichni, pro které byl objevem Daniil Charms a jeho „únikové“ dadaisticko-brutalistické experimenty vycházející ze sebeobrany před realitou stalinského Ruska. Herecká souhra týmu podpořeného Janáčkovou konzervatoří i Národním divadlem moravskoslezským, strohé retrokostýmy z období 30. až 40. let, hororově podmanivá a velmi zdařilá hudba Vladivojny La Chia, pro kterou je tato scénická hudba první spoluprací s ostravskými divadly – to vše vhodně brnká na divákovy nervy. Vánoce nevánoce, Stará aréna v tomto směru rozhodně potěší a nabídne svěží alternativu k jinak typické sváteční depresi.

Martin Jiroušek/ ostravan.cz

OST-RA-VAR (středa 29.11.)

Vánoční mánie

 

Drama Alexandra Vveděnského Vánoce u Ivanovových svou hravou iracionalitou připomíná texty Daniila Charmse, o nichž jsem se několikrát přesvědčila, že dokážou bavit publikum i v případě velmi nevýrazných inscenací. Tým Pavla Gejguše podobných kvalit Vveděnského textu nezneužívá, ale pečlivě ho vykládá. Postavy, které dramatik v mnoha případech označuje bez ohledu na věk jako „holčičky“ a „chlapečky“, žijí v této interpretaci ve společnosti sužované závažnou bipolární poruchou.

Základní situace je plná napětí: "děti" od začátku opakují, že se těší na vánoční stromeček, současně se ale od první scény čeká na popravu psychopatické chůvy, která zavraždila „dvaatřicetiletou holčičku“, byť se už před tímto činem objevila ve vaně na místě vánočního kapra předurčeného k zabití. Její představitel Šimon Krupa ztělesňuje ve vložených životopisných pasážích také Vveděnského, jehož uštvání je s postupem událostí také stále blíž. Všechny tři cíle se během představení neustále připomínají. Pod dětskou vše upozaďující slavnostní radostí halucinačně probublává nevypočitatelný mechanismus zabíjení.

 

 



Vedle precizně načasovaných groteskně stylizovaných vstupů ostatních herců se na sugestivním vyjádření této atmosféry podílel Petr Sedláček jako Roční chlapeček, který neustále překvapoval chmurným skepticismem a zájmem o smrt, byť se přitom roztomile pohyboval po kolenou a mluvil neméně „sladkým“ roztomilým tónem. Anna Cónová naopak hravě a dojemně spojovala nejdětinštější průpovídky své postavy s vystupováním charakteristickým pro dvaaosmdesátiletou stařenu. Postavy Šimona Krupy znervózňovaly a záměrně i trochu cuchaly nervy. Mě osobně nejvíce zneklidňovalo jejich až psychopaticky klidné sledování těch nejabsurdnějších událostí. Když ale Krupa pronášel některé básně s „blboučkým“ a zároveň velmi ironickým výrazem v očích, vzbuzovalo to nemenší paniku a dojem, že na scéně stojí krajně zoufalý člověk.

Znepokojující účinky inscenace tlumilo estetické potěšení z herectví a zmírňoval ho i všudypřítomný humor, beztak ale pro mne bylo poněkud psychicky náročné tuto krvavě vánoční inscenaci sledovat. Rozhodně ale šlo o umělecky nejvyváženější titul, s nímž jsem se doposud na Os-tra-va-ru setkala.

Barbora Etlíková / Nadivadlo

© 2018 Stará aréna

kudyznudy_logo.png