RECENZE: 

​

Roger Vitrac, jeden z francouzských otců absurdního divadla, napsal svoji nejznámější hru Viktor aneb Dítka u moci na sklonku dvacátých let minulého století. Na paškál si v ní vzal vyšší společenské vrstvy a jejich pokryteckou morálku. Pro Starou arénu nyní jeho text upravila v překladu Evy Outratové trojice Mário Drgoňa, Antonín Dvořák a Pavel Gejguš. Poslední jmenovaný je pak spolu s Miroslavou Georgievovou podepsán pod režií inscenace, ve které jsou až na jednu výjimku do všech rolí obsazení studenti třetího ročníku Janáčkovy konzervatoře ze třídy Miroslavy Georgievové.

Tématem inscenace i po úpravě zůstávají faleš a předstírání jako základ vzájemných mezilidských vztahů. Manželská nevěra viděna očima malých dětí, tak tento nešvar zobrazil jako v zrcadle Roger Vitrac před sto lety.  Což o to, téma je to věčné, ale svým způsobem také banální.

Režisérská dvojice si asi byla této banálnosti vědoma, a tak se pokusila scénický obraz ozvláštnit tajemnou postavou dámy v bílém, která v pohybové kreaci za stěnou z třpytivých třásní zobrazuje vnitřní vlny člověka stravujícího vášně a emoce. Takový pohybový komentář jednání postav je ale pouze efektní ilustrací, navíc místy poněkud rušivou. Úplně se však tato režijní metafora hroutí v okamžiku, kdy tajemná postava vstoupí přímo do děje a v závěru promluví jako lékař přivolaný k nemocnému Viktorovi. Málokterému z diváků je v té chvíli jasné, o co vlastně jde.

Příběh je jednoduchý: Devítiletý bystrý chlapec Viktor odhalí mimomanželský vztah svého otce s matkou šestileté Ester. A vidí nejen to, vnímá i přetvářku a falešné jednání dospělých, které následně svým rodičům i jejich hostům vrací v řetězu schválností a potměšilostí. Vitracův text je ovšem vystavěn nejen na popisu jednoduchého příběhu o nevěře. Obsahuje řadu absurdních scén popsaných velmi poutavým a obrazným jazykem. To všechno klade na herce v jednotlivých rolích nemalé nároky.

Autorka scény a kostýmů Dominika Marie Hanzlíková vytvořila zadní třpytivou stěnu ze svislých lesklých třásní. Postavy manželek a matek oblekla do elegantních společenských šatů, stejně honosně je oděna do slušivého kalhotového kostýmu i postava tajemné ženské postavy trpící nadýmáním a větry. I manželé a otcové jsou oděni úpravně. Viktor a Ester mají na sobě dětské oblečení odpovídající jejich věku. Na jinak prázdné hrací ploše jsou jen tři nízké kovově lesklé krychle, sloužící jako sedací plochy či stupínky.

Jak již bylo řečeno, Vitracova hra je náročná v několika ohledech: za prvé je nutné najít a zveřejnit její stále platnou aktuálnost. To se trojici upravovatelů celkem podařilo. Mravní memento obsažené v napomenutí všech dospělých, které se chovají jako nezdárné a nedospělé děti, je zde zřejmé.

Režijní dvojice se také se zdarem poprala s nároky na temporytmus, a to až na samotný závěr druhé části po přestávce, kdy, jak se občas okřídleně říká, „padá řemen“. Delší dialog rodičovské dvojice otce a matky Paumerových, rodičů Viktora, je příliš statický a poněkud nad herecké síly obou protagonistů.

Největší rezervy jsou v práci s herci. Zatím přirozená nevyzrálost hereckého projevu u většiny účinkujících je ale pochopitelná – do konce středoškolských hereckých studií jim zbývá ještě hodně času. Gabriel Kulíšek jako Filip Paumer, Hana Kučová v roli Emilie Paumerové, Laura Kosňovská jako jejich služka, Radim Bierski v roli Antonína Mahela, Markéta Bílková hrající jeho manželku Terezu Mahelovou, a Richard Eckstein v postavě Herce mají před sebou hodně práce na mluvním projevu, ale ještě více na uvědomování si vnitřní hry a jejího přirozeného zveřejnění. Terezie Holubová ztvárnila tajemnou dámu s prokazatelným pohybovým talentem.

Nejvýraznější herecké výkony odevzdávají Kryštof Malec v roli Viktora a zejména Barbora Sedláčková coby šestiletá Ester. Sedláčková působí i v těch nejabsurdnějších situacích naprosto přirozeně a strhává na sebe zaslouženou pozornost způsobem, který slouží inscenaci jako takové.

Celé představení je spíše studentským divadlem než plnohodnotnou součástí repertoáru Staré arény jako takové. Pokud se ovšem stane základem tradice a pokud se Stará aréna stane časem také ostravským DISKem (scéna studentů pražské DAMU) nebo ostravskou Martou (scéna studentů brněnské JAMU), bude to jen dobře. A ostravští milovníci divadla budou moci sledovat zrání místních hereckých talentů systematicky – taková dramaturgická linie v nabídce Staré arény se jistě setká s velkým zájmem publika.

​

Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz

Odkaz na recenzi: ZDE

​