STARÁ HISTORIE

Někdy nenápadné dveře pod menší kopulí na ostravském Masarykově náměstí, skrývají prostor s bohatou kavárenskou a divadelní minulostí.

Dům rodiny Reiszových je jež po staletí místem, kde se rodí, roste a někdy i umírá ostravská kultura, umění a inteligence.

Prapočátky
V 60.letech 19. století, kdy dům čp.49 na Masarykově náměstí vlastnil František Kroček, zde existovala kavárna s hostincem. Historie domu jako kulturního centra se ale začala psát až

v roce 1894, kdy dům koupili Ignatz a Katharina Reiszovi. Otevřeli kavárnu Central.
Kavárna Central v prvním patře měla jeden sál rozdělený skleněnou zdí. V roce 1898 byla kavárna rozšířena do přední části domu, kde měla být pro stále početnější návštěvníky zařízena samostatná čítárna nebo herna.

Ostravský Henry Ford
Ignatz Reisz přišel do Ostravy ve 40.letech 19. století odněkud od Nitry. Byl to krejčí, který se vydal na vandr a nakonec se dostal do Ostravy, která se v té době začínala rozrůstat díky průmyslu a uhlí. Dostal nápad – takový „Henry Ford v malém": rozhodl se produkovat uniformy pro horníky ve velkém. V té době horníci chodili v neděli do kostela v uniformách. A každý, když si nechal ušít uniformu, chtěl vidět výsledek co nejdřív. Jenže než se taková uniforma ušila, trvalo to několik dní.
Ignatz Reisz si napůjčoval peníze, kde mohl, našil uniformy ve všech možných velikostech,

a když přišel nějaký horník, tak mu jednu uniformu vyzkoušel, upravil ji a horník už v ní rovnou odešel. Uniforma byla o něco dražší, ale horníci věděli, že jim padne. A díky tomu se Ignatz Reisz vzmohl, postavil na náměstí dům, který byl postupně přestavován a v kterém později vznikla kavárna Central. Ve vedlejším domě byl byt, kde žila celá rodina a kde také vzniklo Café Stachelkaktus."

Reiszovi byli velice početnou rodinou. Jak vypráví Lukáš Přibyl, jeho prapradědeček Ignatz Reisz nejdříve ovdověl a poté si vzal sestru své první manželky, s níž měl šest dětí. A ty měly dalších šest dětí. „Praprababičku Katharinu zabili Němci asi ve věku 90 let v Osvětimi. Dokonce přežila deportaci přes Terezín. Všech šest dětí bohužel zahynulo v koncentračních táborech. Ale z těch jejich šesti dětí se pět zachránilo. Čtyři byli v Anglii, mezi nimi Karel Reisz, můj dědeček Bedřich prošel lágry a přežil, šestý Richard bohužel zahynul."

Dnešní podoba domu Reiszových z roku 1912 je dílem významného rakouského architekta Wunibalda Deiningera, žáka Otto Wagnera z vídeňské Akademie výtvarných umění.

V roce 1920 si kavárnu Central (později Astoria) od Reiszových pronajal Karel Hampel. Bývalý číšník v kavárnách Union a Royal v zadní části kavárny provozoval až do roku 1925 nechvalně proslulý bar Modrá myš.

„Mnozí hostinští a kavárenští podnikatelé totiž, aby zvýšili své tržby, zaměstnávali mnohdy několik ženských sil, tzv. animírky, které měly za úkol bavit hosty a nutit je tak k větší útratě.

A případné intimní styky často mlčky trpěli. Ke kavárnám, které měly v souvislosti s tímto rozšířeným zvykem problémy s úřady, patřily kromě kavárny Astoria většinou menší lidové kavárny, jako byla Internationa, Mocca, ale také kavárna Bellevue. Praxe byla zpravidla podobná jako např. v kavárně Mocca, kde host zaplatil předem za láhev vína 120 nebo alespoň 60 korun

a uchýlil se s číšnicí do zadní uzavřené místnosti, kde je nikdo nesměl rušit. Zisk si kavárník zvyšoval také tím, že pokud host objednal pro číšnici víno, dostala pouze cukrem slazenou vodu v zelené sklenici. Pokusy zamezit tomuto nešvaru dostaly reálnou podobu ve vyhlášce okresního úřadu z 12.4.1932

a 4.5.1932, kterou bylo zakázáno zaměstnávat osoby ženského pohlaví v hostinských

a výčepních živnostech. Povoleno bylo najímat pouze artistky a parketové tanečnice starší 16 let v podnicích s pravidelnými kabaretními a tabarinovými představeními, roznašečky pečiva ve velkých kavárnách, které nemají ráz nočních podniků a kuchyňský ženský personál. Obsluze hostů se mohli věnovat jen ženští členové rodiny hostinského, kteří s ním žili ve společné domácnosti." (Šárka Glombíčková, Zaniklý svět kaváren v Moravské Ostravě, sborník Ostrava č.22, 2005).

 

Ostnatý kaktus
Kolem roku 1935 ve stejném domě působilo také Café Stachelkaktus, neboli Ostnatý kaktus. Dokumentarista Lukáš Přibyl, potomek rodiny Reiszových o této době říká:

„Byl to takový neformální kulturní klub nebo salon, který vznikl v bytě mého dědy, ostravského zubaře. Ve 30.letech bylo obvyklé, že se zubaři stýkali s architekty, herci apod. On a jeho bratr se natiskli vlastní ubrousky a sirky s potiskem Stachelkaktusu – obrovského ostnatého kaktusu, který stál v okně. Posílali si pozvánky, které musely být adresované, měli tam klavír, chodili tam muzikanti i krásné herečky.
Café Stachelkaktus se stal centrem kulturního a intelektuálního dění. Vím, že někteří slavní rakouští architekti, v té době začínající, stavěli v Ostravě domy bohatým německým rodinám

a žádali mého dědu, aby jim okomentoval jejich plány. Hodně se přátelili s herci vídeňských divadel, kteří do Café Stachelkaktus jezdili. Tenkrát to byla hlavně židovská společnost, kde se mluvilo německy, protože v Ostravě většina Židů v té době mluvila, alespoň doma, německy."

 

V+W
„Rodina Wachsmanů (tedy Jiřího Voskovce), přes válku schovávala naší rodině nějaké cennosti. Můj dědeček byl narozený roku 1904, ještě za Rakouska-Uherska, a patřil ke generaci, která tíhla spíš k německým kulturním kruhům. Ale mladší prastrýcové Erich a Frank se znali s Voskovcem

a dokonce, když jsem četl knihy V+W, mi říkali, které z těch vtipů se kdy řekly a jak vznikaly některé situace z jejich her – u kterého stolu, v jaké kavárně nebo hospodě apod.," líčí vzpomínky svých příbuzných Lukáš Přibyl.

 

Divadlo hudby a Waterloo
Od roku 1951 v 1.patře domu Reiszových působilo pod vydavatelství Ultraphon Divadlo hudby. Mělo sloužit především pořadům reprodukované hudby, postupně však přibývala ochotnické

i profesionální divadelní produkce. Divadlo hudby uvádělo pořady vážné a populární hudby, sestavené z tehdy málo dostupných gramofonových nahrávek, doplněné filmy, recitacemi

a vyprávěním.

V prostorách Divadla hudby krátce (od října 1968 do března 1970) hrálo také Divadlo Waterloo. Soubor založil Tomáš Sláma v roce 1968 a působili v něm někdejší členové Divadélka pod okapem Petr Podhrázský, Edvard Schiffauer, Petr Ullmann, Luděk Nekuda či Pavel Veselý.

Kromě autorských představení soubor produkoval také text-appealy, autorské večery či večery poezie s hudbou, recitály apod., na které byli zváni i hosté, například Eva Olmerová, Hana Hegerová, Miroslav Horníček, Eduard Pergner nebo Karel Kryl.

Na podzim 1969 se soubor profesionalizoval a přejmenoval se na Divadelní klub Waterloo.

Avšak již v březnu 1970 byla jeho činnost ukončena. Po udání spolupracovníkem StB došlo

k vyšetřování činnosti divadla a několik jeho členů (Petr Podhrázký, Ivan Binar, Petr Ullmann

a Edvard Schiffauer) bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům v době trvání od devíti měsíců do dvou let. Další čtyři členové souboru byli odsouzeni podmínečně.

To vše za napsání a provádění hry Syn pluku, která parafrázovala dílo sovětského spisovatele Valentina Katajeva. Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě z června 1972 Syn pluku: „hrubým způsobem urážel spřátelenou socialistickou zemi a její bratrskou pomoc v srpnu roku 1968".

Komorní scéna Aréna
V roce 1994 z Divadla hudby vznikla Komorní scéna Aréna. Nejmenší ostravské divadlo pro asi šedesát diváků se formovalo jako divadlo středoškoláky a vysokoškoláky. V roce 2005 se Komorní scéna Aréna přestěhovala do nové divadelní budovy v blízkosti Sýkorova mostu.

Od té doby se pro divadelní sál a kavárnu vedle názvu "bývalé divadlo hudby" začal přirozeně vžívat i název "Stará aréna".

 

Ostrava 2015
V červenci 2009 vznikly v 2.patře domu kanceláře projektu Ostrava 2015 a od září 2009 ožily

i divadelní prostory v 1.patře. jako kontaktní a informační centrum filmového festivalu Ostrava Kamera OKO. 14.ledna 2010 zde byl veřejnosti poprvé představen projekt, s nímž Ostrava postoupila do druhého výběrového kola soutěže o titul Evropské hlavní město kultury 2015.

V březnu 2010 se Stará Aréna proměnila v prostor, v němž ostravští umělci prezentovali

a realizovali své projekty. Kromě toho se zde konaly pravidelné programy pro děti, dílny pro dospělé, film, divadlo a literaturu pro všechny.

Kandidatura Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury skončila prohrou a po typicky ostravských peripetiích zůstal prostor domu rodiny Reizových opět prázdný. V současném světě má prostor v domě reiszových obrovský komerční potenciál.


Potomci Karla Reisze a současní majitelé domů však sní o tom, že bude budova opět fungovat jako místo pro setkávání umělců a ostravské inteligence.

 

Podaří se?

© 2018 Stará aréna

kudyznudy_logo.png