KŘEST

Jan Dvořák

Hrají

Martin Krupa/ Milan Cimerák

Petr Panzenberger

Petr Sedláček

Ondřej Malý

Pavel Gejguš

Martin Dytko

Režie__Šimon Krupa

Dramaturgie__Milan Cimerák

Scénář__Jan Dvořák

Hudba__Martin Dytko

Technika__Jan Honeiser

Produkce__Barbora Filová a Martina Pešková

 

Délka inscenace__55 minut

Premiéra__8. května 2016

Jak dlouho vydržíš balancovat na hraně propasti?

 

Nespoutaný styl života spojený s nekonečnými večírky, ale i nádherná poetika

a kouzlo beatnické doby jsou pro mladého Rustyho sladkým pokušením. Po prvním ochutnání však přichází hořká pachuť – a té se těžko zbavuje. 

 

„Papír, pero a chlast! To je svatá trojice!“ 

 

Jack Kerouac, Allan Ginsberg, William Burroughs, Amerika 50. let, New York. Parta kluků se rozhodne psát úplně jinak, než jejich předchůdci . Jednou se jim podaří změnit celý literární svět, ale co teď? Nezbývá než otevřít další láhev whiskey... 

RECENZE

Čtyři přátele žijící v New Yorku - Jacka Kerouca, Alana Ginsberga, Williama Buroughse a neznámého Timothyho Rustyho - a také servírku Molly, obsluhující v jejich oblíbeném baru, potkali diváci na jevišti Staré arény v nedělní premiéře hry Křest autora scénáře Jana Dvořáka.

 

Petr Panzenberger, Ondřej Malý,  Petr Sedláček a Martin Krupa ztělesnili ikony beat generation při večírku protkaném citacemi z jejich básnické

i prozaické tvorby. Pavel Gejguš si zahrál servírku Molly s půvabným nadhledem, odsudkem a znechucením nad způsobem života odmítajícím přizpůsobování se jakýmkoliv společenským normám.

 

Publikum vchází do multifunkčního prostoru, ve kterém je místo pro bar, beatnický literární klub, kout s psacím strojem i dámský pokoj a ve kterém je vše zároveň pomyslným vnitřním  prostorem tvorby a svobodného ducha, místem divokých alkoholových orgií a sexu.

 

Pětapadesátiminutová produkce chvílemi připomíná text-appel z beatnické poezie, chvílemi se mění ve vzájemné duely myšlenek, zní komentáře na adresu Ameriky i New Yorku padesátých let minulého století, vtělené do vše vypovídající definice: Amerika je dábel se svatozáří.

 

Ginsbergova homosexualita, Kerouacova touha po osvobození od vší konvence, Burougsova agresivita, bolestný proces tvorby, a Rustyho touha po čisté lásce je představena prostřednictvím silně expresívního herectví celé čtveřice představitelů jednotlivých postav.

 

Nejde však o snahu pravdivě podat obraz beat generation jako takové, ale spíše o představu, jakou inscenátoři o beatnickém hnutí mají. Nekonečný sled divokých večírků a místy marná snaha dosáhnout publikování vlastní tvorby, tak si autor scénáře Jan Dvořák podle všeho představuje život beatniků.

 

Nejvýraznějším prvkem celé jevištní stavby je scéna. Spoře nasvětlený prostor plný barevných girland, osvětlení prostřednictvím tlumených lamp

s barevnými stínidly, mnoho různě v prostoru rozestavěných rozžatých svíček, všude plno lahví s alkoholem, živě hrané rockové kytarové sólo i další zvuky vyráběné na elektrickou kytaru (publikum se bohužel nedozví, jak se jmenuje představitel kytaristy), rozsazení publika po celém hracím prostoru, kterým je nejen jeviště, ale i hlediště, silně působí svou jedinečností.

 

Druhým kladem je vysoká kvalita hereckých výkonů. Jack Kerouac Petra Panzenbergera je ztvárněn jako silná intelektuální individualita, Ondřej Malý hraje Alana Ginsberga jako uzavřeného člověka posedlého tvorbou a zesměšňovaného ostatními pro jeho homosexualitu (mírně zavádějící motiv, umožňující dojem, že homosexualitu odsuzovali sami beatnici). Petr Sedláček s puškou v ruce se soustřeďuje na vytvoření dojmu agresivního, všechny na životě ohrožujícího muže, Martin Krupa je ze všech čtyř nejvíce přiblížen obrazu obyčejného mladého muže, prožívajícího bolestnou touhu po lásce. Výborná je herecká kreace Pavla Gejguše, jehož Molly je jakousi směsicí ženskosti a sexuality, přičemž způsob, jakým tuto postavu herec hraje, umožňuje i dojem, že se jedná o transsexuála, tedy muže a ne ženu.

 

Co se inscenátorům daří, to je znázornění protestu proti duchovní stagnaci, která podobně jako v Americe padesátých let je i dnes výrazným znakem společnosti, ve které žijeme. Téma, které je inscenací uchopeno, však umožňuje daleko více.

 

Ladislav Vrchovský / ostravan.cz

© 2018 Stará aréna

kudyznudy_logo.png